Jak jsme zažili déja vu, ale jinak

Ve středu 29. září ráno si beru krosnu a celá nedočkavá spěchám na vlak. Odveze nás rovnou na adaptační kurz tam, kde už jsme jednou byli jako malí primánci.

Cesta do Černého Potoka uteče jako voda a hned při příjezdu nás čeká náš organizační tým: Roman, Honza a Filip. Nejprve nás zasvětí do horolezecké expedice na Huascarán v roce 1970. A pak už následuje jedna aktivita za druhou. Jsou zaměřené na spolupráci, toleranci a komunikaci v týmu. Večer ulehám do svého spacáku s pocitem, že zítřejší den bude ještě lepší než ten dnešní.

Ráno mě vzbudí naše svolávací písnička I love Rock ‘n‘ roll. Druhý den si připadám spíše jako na vojenském výcviku. Běhání v plynové masce, se špalkem nebo s kolečkama. Po celou dobu plnění úkolu se ale podporujeme jako opravdový tým - nejednou jde o naprostou důvěru v toho druhého. Po obědě si zahrajeme ,,hru bez pravidel“, abychom si dokázali, jak moc jsou pravidla důležitá.

Dva dny jsou za námi a já s úsměvem na tváři opouštím už podruhé kemp s jasným vědomím, že si ty následné čtyři roky jako třída užijeme.

Klára Kroupová, kvinta A